Magická stezka kanadským pralesem West Coast Trail aneb týden v divočině

Dřív životní zkouška pro námořníky, dnes jedna z nejkrásnějších stezek na světě

Trasa West Coast Trail se nachází na ostrově Vancouver v oblasti Pacific Northwest, do které jsou běžně zahrnovány Britská Kolumbie v Kanadě, a státy Washington a Oregon v USA. Tato oblast se vyznačuje velmi osobitým klimatem. Především vysokými srážkami po celý rok, s výjimkou letních měsíců, a celoročními mírnými teplotami, díky kterým listnaté stromy v zimě neopadají. Ale i v létě zde bývá často zataženo, takže se tu daří především jehličnanům. Miliony svých jehliček dokážou vstřebat i tlumené světlo. A na těchto milionech malých jehliček nebo milionech listů se  sráží vlhkost a ochlazuje lesní ekosystémy. Největší vliv na jedinečné místní klima má ale samozřejmě oceán.

West Coast Trail vznikla historicky jako záchranná stezka pro námořníky, kteří ztroskotali na tak zvaném “hřbitově Pacifiku” (The Graveyard of the Pacific). Rozsáhlé oceánské oblasti mezi parkem Cape Scott na severu ostrova Vancouver a zálivem Tillamook v Oregonu, která je nazvaná podle stovek námořních tragédií, které se v ní odehrály. V oblasti dnešní West Coast Trail navíc námořníky, kteří ztroskotání přežili, čekala další životní zkouška v podobě terénu pokrytého neprostupnou džunglí. V roce 1973 se stala stezka součástí národního parku a šetrnými zásahy byla přeměněna na turistickou trasu. V roce 2017 se po ní vydávám já.

Ty, co jdeš sama, zpívej si a tleskej

Brzo ráno vyhlédnu ze stanu a vidím, že oceán se přes noc díky přílivu přiblížil o pěkných pár metrů. Sedám si na jeden z mnoha vyplavených obřích kmenů, hladký a vybělený, dost možná i stovky let starý, časem pevně vklíněný do písku. Vdechuji chladný, slaný vzduch a sleduji, jak vlny běží jedna za druhou, přiblíží se k břehu, vzedmou se, napění, zlomí a rozlijí po písku tenký závoj bílé vody.
 Zbývá už jen hodina do orientační schůzky, na které správci národního parku od dubna do září každý den podávají několika registrovaným odvážlivcům základní informace o trase. Naposledy přemýšlím, jestli mám opravdu všechno, co budu potřebovat na zhruba týden náročné chůze v divočině. Balím stan a s nelehkým batohem se vydávám k chatě správy parku, kde už sedí dalších zhruba 15 nadšenců.

„Důležité je si u pramenů pravidelně přefiltrovat dost vody. ... Přes široké kanály vymleté přílivem a odlivem neskákejte, nebo vám to nevyjde a ve vodě vás strhnou mořské proudy na širý oceán, kde si zaplavete s tuleni. ... Celý minulý týden pršelo, takže všude v lese je bahno, někdy až po kolena. I když bláto budete mít všude, a počítejte s tím, že ho bude opravdu hodně, nevybočujte ze stezky, nebojte se zabořit, stejně vám nic jiného nezbude. A užijte si to, je to ohromná legrace, zvlášť pokud se někomu podaří spadnout na záda a zabořit se batohem, takže pak bezmocně ve vzduchu mává rukama a nohama. Tomu my tady říkáme želva. ... A v lese buďte vždycky aspoň trochu hluční, zvlášť ty, co jdeš sama, zpívej, tleskej, ať v zatáčce nepřekvapíš medvěda nebo pumu.“

V duchu si slibuji, že nezapomenu zpívat a taky že nehodím želvu, a o to víc se těším na cestu nespoutanou džunglí, kterou všichni popisují jako těžkou a neuvěřitelně krásnou.

Slimáci velikosti banánu a nejen oni

V pralese poletuje a poposedává obrovské množství ptáků. Vedle častého orla bělohlavého a spousty racků je možné pozorovat krkavce velkého, jeřába kanadského, volavku velkou nebo vzácného alkouna mramorovaného. Malého mořského ptáka, který, jak bylo teprve nedávno zjištěno, hnízdí téměř výlučně jen ve stromovém patře původních pralesů, na nichž je tak přímo závislý.
 

Také hmyzu se tu líbí. Každý turista na West Coast Trail může být vděčný, že komáři jsou díky blízkému oceánu v podstatě drobným úkazem, protože přímořský vzduch a vítr jsou pro ně příliš chladné. Komu se však nevyhnete, jsou všudypřítomní obří slimáci, kterým se v angličtině říká „banana slug“, protože občas opravdu dosahují velikosti menších banánů a vyskytují se v odstínech žluté v kombinaci s olivově zelenou. Ne nadarmo se o nich říká, že jsou jednou ze známek zdravého lesa. Slimáci totiž v lesním ekosystému hrají nesmírně důležitou roli, protože mají na starosti jednu z posledních fází lesního „kompostování“. Jak se pomalu šinou lesem a soukají do sebe rozkládající se organické zbytky fauny i flóry, vylučují za sebou téměř dokonalé hnojivo, které se vrací do lesní půdy. Občas si stačilo v lese na chvilku sednout a už se mi obří slimák šinul po batohu.
 

Mezi nejznámější obyvatele West Coast Trail pak samozřejmě patří medvěd baribal, puma americká a vlk. Zatímco setkání s medvědem není ničím ojedinělým, sama jsem medvěda viděla třikrát, zahlédnout pumu je v podstatě velkým štěstím, protože puma je obecně velmi plachá, loví jen za soumraku a rozbřesku a ani většina obyvatel ostrova ji za život nespatří.
 

Život pralesa

Prales na stezce West Coast Trail je jedinečný svým stářím a také tím, že je jednou z mála zbylých oblastí na ostrově Vancouver, které nebyly pro svoji neprostupnost a nehostinnost nikdy vystaveny zásahům člověka, s výjimkou několika málo území, která po staletí užívají původní obyvatelé Kanady, například Ditidaht a Pacheddaht. Díky tomu v něm můžeme spatřit původní porosty. Mohutné douglasovy jedle, zeravy obrovské nebo jedlovce západní jsou pro něj typické. Především je to jeden z mála původních pralesů, který si můžeme sami projít, aniž bychom po pár metrech zjistili, že nás jeho divoký podrost dál nepustí.

Jeden starý velikán vedle druhého, kapradí, koberce, polštáře a závoje nejrůznějších mechorostů a lišejníků, které zadržují vodu pro celý les. Tak vypadá džungle na trase ve směru z jihu na sever, především v údolí Carmanah. Bakterie v meších a lišejnících, jež pak obrůstají větve především více jak sto let starých stromů, dokážou zadržet dusík z atmosféry a jsou jedním z klíčových zdrojů živin pro tyto giganty.

Každý strom v pralese Carmanah je velkou osobností, má svůj individuální příběh i své jizvy. Ke své velikosti se musely probojovat. Velice často jsou vystavované extrémním větrům a bouřím, které prales pořádně pročešou. Pád stromu dává příležitost mladším stromům, ke kterým se tím dostane vzniklými mezerami ve stromovém patře více světla a ony můžou rychleji růst a tento otvor zaplnit.
 

Život stromu ale nekončí jeho pádem. Naopak. Padlé větve nebo celé kmeny, pařezy a vykotlané, převrácené shluky kořenů představují obrovský zdroj sacharidů pro lesní biotop, neboť půda v pobřežních oblastech není na živiny právě bohatá. Tento prales není jen sbírka jednotlivých gigantů, ale celek nesmírně složitý ve své rozmanitosti. Jít takovým lesem, lépe řečeno prodírat se, je fascinující. I když si uvědomuji svoji maličkost a občas i velmi zřetelně svou zranitelnost, mám pořád tu poctu být svědkem a zároveň součástí něčeho, co má vlastní řád a smysl. Stačí se občas jen zastavit, zaposlouchat se nebo se zadívat do temnoty lesa, když mě po cestě stromy sevřou svou majestátností a zem je lemovaná kapradím jako tmavě zelenou krajkou. Stačí nechat k sobě prales promluvit.
 

Připojte se k výzvě za více divoké přírody! společně přesvĚdčíme politiky, aby jÍ dali šanci i mimo národní parky. Nejlépe na 3 % území české republiky.

Proč? Divočina umožňuje svobodný život vzácným zvířatům a rostlinám, tvoří nenahraditelné přírodní dědictví, ochraňuje nás před suchem a povodněmi, podporuje cestovní ruch i regionální rozvoj, nabízí možnosti pro vzdělávání a výzkum a vzbuzuje odpovědnost za sebe, naše děti a vnoučata. A zachovává pestrou, reprezentativní mozaiku lesů typických pro naši krajinu.

Více informací

Důvody pro divočinu

Jméno *

Příjmení *

E-mail *

Telefonní číslo

Adresa *

Město *

PSČ *

Souhlas 1 *

Souhlasím se zpracování osobních údajů a informování o kampani

Přidat se k výzvě

Ochrana divočiny na ostrově Vancouver

I když ochrana divočiny má v Kanadě mnohaletou tradici a les má v kanadské kultuře své nenahraditelné místo, pralesy na ostrově Vancouver až do počátku 90. let mizely v útrobách dřevařského průmyslu téměř bez povšimnutí. I dnes se však na ostrově dřevo nešetrně těží i v místech s původním pralesem, což místní ekologické organizace považují za krátkozraké.

Původní pralesy jsou nejen nesmírně důležité v době globálního oteplování, které pomáhají omezovat, ale zatímco hospodářské lesy se dají kácet a obnovovat, pralesy existují na ostrově několik stovek let a člověk takový ekosystém prostě vytvořit nedokáže. Jejich vysoká biodiverzita (neboli biologická rozmanitost) je zdrojem poznání a majestátnost a krása jsou zdroji oddechu a duševní inspirace.

Vedle organizace Ancient Forest Alience, která vznikla v roce 2010, jsou v regionu aktivní například také Wilderness Committee založená v roce 1980 a nejstarší ekologická nezisková organizace Britské Kolumbie zvaná Sierra Club BC, založená v roce 1969. Těm, kteří se aspoň trochu vyznají v historii ochrany divočiny v USA, se určitě vybaví legendární americký Sierra Club založený na konci 19. století. Jedním z jeho zakladatelů a zároveň prvním prezidentem byl John Muir, známý spisovatel a zastánce ochrany divočiny. Sierra Club BC navazuje na tradici této americké organizace, a i když pod ni formálně nespadá a obě organizace pracují naprosto nezávisle na sobě, vzájemně se podporují v ochraně divočiny ve svých regionech. Jak Sierra Club BC tak Ancient Forest Alience chtějí prosadit ochranu zbytku původních pralesů na ostrově Vancouver, například divokých a nespoutaných údolí Walbran a Carmanah, která se nacházejí na jihovýchodě ostrova, a s výjimkou jejich části, jež zasahuje do národního parku Pacific Rim, jsou stále potenciálně přístupné dřevařským firmám.
 

S nadšením ale i smutkem vyhlížím poslední kilometrovníky. Pohorky a lýtka mám pokrytá kousky zaschlého lesního bahna, batoh je o tři kila lehčí, ale stejně se pořád pronese. Všechna tři trička, která jsem si sbalila s sebou, jsou propocená, a i když jsem se po cestě dvakrát vykoupala v tůních pod vodopády, těším se už na sprchu. Dokončit West Coast Trail je velký zážitek. Nejpůsobivější však je procházet nespoutaným lesem, cítit jeho těžkou mechovou vůni nekonečného tlení, růstu a deště, jen občas přerušovanou svěžím a někdy štiplavě studeným vánkem od oceánu. Slyšet ticho naplněné jen zvukem vln a šumem lesa, sednout si na obří kmen pokrytý mechem, sledovat pavouky, slimáky, alkouny nebo orly. Bude mi chybět.