V současné době pracujete na projektu Wild Wonders of China. Co je jeho cílem?

Snažíme se lidem ukázat přírodní bohatství Číny. Většina lidí v Číně ani mimo ni nemá vůbec ponětí o tom, jak čínská příroda vypadá. Lidé ji vnímají jen jako místo s ohromnou průmyslovou produkcí, znečištěným životním prostředím a starodávnou historií a uměním. My však říkáme, že existuje ještě jiný příběh, kterým je právě ono utajené úžasně bohaté přírodní dědictví.

Musím se přiznat, že mě nenapadlo, že Čína by mohla mít krásnou přírodu.

Většina lidí si kromě pandy velké nedokáže vybavit jediného čínského savce, který v zemi žije. A to je podle mého názoru Čína po Peru a Brazílii zemí s třetím nejvyšším počtem velkých savců na světě. V rámci projektu máme v plánu podniknout více než sto fotografických expedicí po celé zemi a skrze různá média včetně televizních dokumentů, IMAX filmů, sociálních médií, knih, výstav a časopisů informovat veřejnost o tom, jakými skvosty země oplývá.

Jak konkrétně to pomůže ochraně divokých zvířat?

My lidé jsme emoční bytosti. Pokud chceme chránit přírodu, měli bychom nechat lidi, aby si ji zamilovali. Jak mají mít lidé rádi nějaké zvíře, když ani neví, že vůbec existuje, a dokonce ho ani nikdy neviděli na obrázku? Chceme lidem pomoct, aby s přírodou navázali milostný poměr.

Milostný poměr?

Ano, milostný poměr. Pokud totiž milujete přírodu, stává se vaší součástí a máte chuť ji chránit. Pokud jí někdo ublíží, ublíží i vám. Chceme, aby fotografie v lidech vyvolávaly emoce typu „Jééé, to je roztomilé zvířátko.“ „Týýýjo, to je ale škaredé, ale fascinující zvíře.“ „Páni, tohle je tak krásné.“

A podaří se vám to u lidí žijících ve městech, kteří nepřicházejí s přírodou do kontaktu? Můžou se i oni zamilovat?

Lidé žijící ve městech až tolik za problémy nemůžou. Historicky to byli vždy lidé na venkově, kteří zabíjeli zvířata a jedli je. A to je čím dál větší problém. Ochrana přírody je celosvětově úzce spjata se střední třídou. Vyšší třída má plné ruce práce s vyděláváním dalších peněz a dělnická třída se jen snaží sehnat obživu. V Číně bude za chvíli střední třída větší než populace celé Evropy. Pokud se tito lidé začnou více starat o své přírodní bohatství, bude to pro ochranu přírody znamenat veliký úspěch.
 
Co na to čínská vláda? Podporuje vůbec ochranu divočiny?

V Číně je to jiné než v ostatních velkých zemích. Když čínští lídři mají pocit, že je potřeba něco změnit, jednoduše to změní. Před deseti lety zakázala Čína lov zvěře. Pokud by se něco takového zakázalo ve Švédsku, vyvolalo by to občanskou válku. Před devíti lety zakázali Číňané těžbu dřeva v téměř celé zemi. Lesnický průmysl na to reagoval asi takto: „Počkejte, počkejte. Ale my zaměstnáváme několik milionů lidí.“ Čínská vláda rezolutně odpověděla: „Ode dneška si musíte najít jiný byznys.“ Od uplatnění zákazu se lesům daří a díky zákazu lovu narůstají populace divokých zvířat o 10―30 procent ročně. To je přece úžasný a rychlý pokrok!

To zní slibně. Kam si myslíte, že to povede?

S touto rychlostí bude Čína za chvíli daleko před námi. Vsadím se, že za deset let bude čínský přístup k ochraně přírody dáván po celém světě za příklad.

Opravdu?

Je nutné si uvědomit, že se bavíme o ochraně přírody, nikoliv životního prostředí. Opatření pro ochranu životního prostředí jsou hlavně technického rázu a je to něco jiného než ochrana přírodních krás. Ochránci přírody a environmentalisté se často neshodnou. Mnohá opatření vedoucí k takzvanému udržitelnému rozvoji vlastně přímo ničí naše přírodní dědictví.
 
Můžete uvést nějaký příklad?

Výroba zelené energie podle mého názoru často vede k destrukci přírodních stanovišť a biodiverzity. Stavíme větrné elektrárny a solární panely v těch nejdivočejších místech v přírodě a pěstujeme na polích monokultury geneticky modifikované kukuřice, abychom vyráběli biopaliva. Jako ochránce přírody bych byl mnohem raději, kdyby lidé šetřili elektřinou a vyráběli ji ve městech nebo na místech, kde už je příroda částečně zničená. Elektrárny bychom měli mít například na dvorku anebo na střechách škaredých průmyslových budov. Myslím si, že mnoho environmentalistů přemýšlí o přírodě na globální úrovni, ale často vůbec neví, co se děje na lokální úrovni.

Znamená to tedy, že někdy může ochrana životního prostředí na globální úrovni ničit přírodu na lokální úrovni?

Někdy ano. Na Madagaskaru dříve rostla jedna rostlina, která se používala na léčení leukémie. Jenže od té doby, co pokáceli jediný les, ve kterém rostla, je tato rostlina jednou provždy ztracena. Pro mě je biodiverzita na prvním místě. Pokud ji nemáme, nezbývá nám nic. Proto se snažím bojovat za zachování biodiverzity v Číně, v Evropě a všude po světě.

Setkal jste se po světě i s nějakými dobrými příklady ochrany přírody v praxi?

Ano, s mnohými. Například v Evropě od padesátých let narostla populace divokých zvířat o 40 procent. Mnoho druhů, které byly dříve na pokraji vyhynutí, tu dnes můžete znovu najít ― například vlky, mořské orly, zubry evropské, labutě zpěvné, tuleně anebo medvědy. Zároveň se však biodiverzita celkově snižuje, ubývá zvláště malých druhů jako hmyzu, malých ptáků, hub a mnohých mořských druhů.

Co bychom tedy měli podniknout?

Jsem silným zastáncem návratu krajiny do jejího původního divokého stavu. Na stupnici od jedničky do desítky, kdy jednička představuje parkoviště ve městě a desítka panenský les, se většina míst na světě nachází někde mezi. Měli bychom přírodě dát volnou ruku. Nechme žít sovu v kostelní věži a racky hnízdit na továrních střechách. Podporujme městské zahradničení, které vede k návratu motýlů, včel a jiného hmyzu. Každé místo by se mohlo posunout o jeden či dva stupínky výš. Když se občas z divočiny vracím zpátky do civilizace, šokuje mě, jak to, co jsme vytvořili a postavili, dokáže být škaredé.
 
Kontrast mezi divočinou a civilizací musí být obrovský. Jaké máte pocity, když jste svědkem pustošení přírody?

Cítím obrovský vztek; jsem smutný a sklíčený. Lidé jsou schopní pokácet celý prales jenom kvůli tomu, aby mohli vyrobit brikety na topení. Jak se tohle vůbec může dít? Je to obrovský nedostatek respektu. Tento vztek mě pohání v práci. To je taky jeden z důvodů, proč jsem se stal fotografem divokých zvířat. Ukazuji lidem fotografie a doufám, že jim to pomůže, aby k přírodě přilnuli a začali ji chránit.

Snil jste o tom už odmalička, že budete fotit divoká zvířata?

Nebyl to můj sen od dětství, ale osud tomu chtěl. Vyrostl jsem s časopisy National Geographic a Audobon. V mých šesti letech jsme se s rodinou přestěhovali do Tanzanie. Tamější divočina mě úplně ohromila a kupodivu jsem se v cizině ihned cítil jako doma. Už od malička jsem měl rád rozmanitost ― lidí, zvířat, květin, barev, kultur, jazyků…

Musel jste studovat biologii a fotografii, abyste se mohl stát fotografem divokých zvířat?

Všichni mí kamarádi se stali biology, ale já jsem nechtěl jít studovat. Chtěl jsem se toulat po venku, a ne sedět někde v lavici. Můj otec byl profesor, a tak ode mě hodně čekal. Moc jsem ho nepotěšil, když jsem začal pracovat jako slévač. Po čtyřech letech jsem si ale uvědomil, že nechci strávit celý život v továrně a mít jen pět týdnů dovolené za rok. Říkal jsem si, že by bylo mnohem zajímavější to mít obráceně.
 
Co jste tedy udělal?
Stal jsem se průvodcem po přírodních krásách a procestoval celý svět. Odškrtával jsem si na seznamu jeden sen za druhým ― horské gorily, sledování kosatek, trekování v Himálaji, amazonský prales a tak dále. Ale po čtyřech letech mě už nebavilo vést skupinky. Během cest jsem se čím dál více věnoval focení.

Takže jste pak šel studovat fotografii?

Ne. Tou dobou jsem chtěl studovat biologii, abych se mohl stát obrazovým editorem, ale udála se taková legrační věc. Oslovil jsem čtyři největší švédské vydavatele školních učebnic se svými fotografiemi a po týdnu mi jeden z nich zavolal. Myslel jsem si, že chce asi koupit mé fotografie, ale nabídli mi pracovní pozici. Byla to jednoduchá volba. Buď budu studovat šest let a pak se možná stanu editorem, nebo se stanu editorem příští pondělí.

Takže jste dal univerzitě vale a začal pracovat jako editor. Jaké to bylo?

Naučil jsem se hodně o obchodní stránce fotografování, o které většina fotografů příliš neví. Seznámil jsem se s mnoha světově proslulými fotografy a zjistil jsem, jak vysoko leží laťka profesionální fotografie. Po pěti letech jsem se rozhodl odejít. Lidé se na mě dívali jako na blázna, protože se jednalo o pozici, kterou když jednou získáte, už ji nikdy nepustíte. Ale já jsem si chtěl dělat věci po svém. Od té doby jsem freelancer (na volné noze) a už jsem si tolik zvykl vést své vlastní projekty, že jsem pravděpodobně nezaměstnatelný.

Povězte mi něco o vaší profesi.

Je to čtyřiadvacetihodinová práce sedm dnů v týdnu po celý rok. Někdy mám pocit, že rok má třináct měsíců. Ale svou práci zbožňuji. Pracuji na dlouhodobých projektech, jako například na Wild Wonders of China nebo Wild Wonders of Europe.
 
Jak takové projekty fungují?

Na začátku projektu tráví člověk hodně času v kanceláři. Snaží se prodat svůj nápad a najít investory, takže podává hodně přihlášek. Poté chodí za lidmi do jejich kanceláří a jezdí na služební cesty. Někdy je to Nizozemsko, jindy Čína, pak zase Singapur. Když už je většina záležitostí domluvena, přichází na řadu sběr materiálu v terénu. Nafotí se stovky tisíc fotek, natočí se stovky hodin videa, a potom následuje období výběru, editování a tvorby produktů. Za dva týdny člověk naseká okolo 20 tisíc fotek, z nichž vybere dva tisíce a možná dvě stě z nich nakonec použije. Poté, co se tyto produkty (knihy, filmy, výstavy) vydají, se fotograf musí snažit o jejich propagaci, takže mluví s novináři.

Ve finále tak tvoří velkou část administrativní práce a cestování. Jaké to je, žít polovinu roku život s malým kufříkem?

Žiju takhle už třicet let a nestěžuju si. Dokonce bych řekl, že si to užívám každým coulem. Rád přespávám v luxusním hotelu, skromném ubytování, v chatrči nebo třeba ve stanu. Jsem obyčejný člověk. Snažím se být vědomím tam, kde jsem. Když mi něco nevyhovuje, změním to. Během cest mi chybí děti a manželka, ale po domově se mi nestýská. Nejsem typ člověka, který je na jednom místě a přeje si, aby byl jinde. Řídím se pravidlem, že když jsem pryč, jsem pryč na sto procent, a když jsem doma, jsem doma na sto procent.

Jak si na to zvykla rodina?

Když jsem začínal chodit se svou manželkou (vlastně téměř manželkou, dvacet osm let čekám na její „ano“), řekl jsem jí: „Pokud chceš muže, který bude většinu času doma, nejsem pro tebe ten pravý. Budu pryč třetinu, možná polovinu roku většinu let. Pokud to přijmeš, můžeme být spolu.“ Přijala to. Stále to však nemění nic na tom, že ona musí vykonávat většinu domácích prací a péči o rodinu, když jsem pryč. Máme dvě děti. Když byly malé, býval jsem doma. Jel jsem pryč maximálně na týden. Teď trávím na cestách polovinu roku, ale když přijedu domů, pomáhám se vším.

Nedělají si o vás starosti? Není to nebezpečné fotit divoká zvířata?

Riskujete, že nebudete mít příjem. (smích) Kdykoliv dělám nějaký rozhovor, toto je jedna z prvních otázek. Vždy odpovídám, že je mnohem méně nebezpečné být v divočině než ve městě. Ve městě můžete narazit na vrahy, opilce, násilníky, psychopaty nebo na lupiče. Jízda autem je ta nejnebezpečnější věc na světě. Byl jsem účastníkem tří dopravních nehod a naštěstí jsem vždy díky bezpečnostnímu pásu vyvázl bez zranění. Ve Švédsku jezdí na silnicích každý den okolo 14 tisíc opilých řidičů. Divočina je opravdu mnohem méně nebezpečná. Pokud znáte pár základních pravidel, můžete se přiblížit k téměř jakémukoliv zvířeti.

Vážně?

Snad kromě tygra, lva a medvěda, pro které jste jedním z chodů na jídelníčku. Byl jsem v blízkosti různých zvířat, ale nikdy jsem se necítil ohrožený na životě. Člověk musí vědět, jak se chovat. Pokud pozorně sledujete jejich chování a reagujete na ně, pak se vám nic nestane. Člověk nesmí jít příliš blízko, zatlačit zvíře do rohu a podobně.

Jaké emoce cítíte, když jste v blízkosti zvířat?

Cítím respekt a radost. Divoká zvířata v lidech vzbuzují pocit štěstí. Když lidé uvidí veverku nebo ježka, většinu z nich to potěší. Mají svého ducha. Jsou tam pro sebe, ne pro vás. Zvířata jsou volná a lidé tuto svobodu potřebují, protože sami jsou svázaní. Život by byl neskutečně nudný, kdyby bylo vše pod kontrolou. Divokost nám dává pocit svobody a otevírá naši duši.

Připravila Veronika Gregušová. Kontakt: veronika.gregusova@post.cz a pinklich.cz. Další 7.G rozhovory najdete TADY.