Jak vlastně vypadá taková divočina?
Je to lokalita, kde můžeme sledovat přirozené procesy, kde se příroda sama vypořádává s tím, co se v ní stane, nikdo jí nepomáhá. Když spadne strom, ať už třeba proto, že je starý, nebo vlivem větru či za bouřky, zůstane ležet, nikdo ho neuklidí. Postupně se na tom mrtvém stromě vystřídají stovky druhů, pak začne přímo z něj rašit nová vegetace, postupně to místo zaroste. My vlastně nevíme, jak vypadala naše krajina předtím, než přišli první zemědělci, je ale pravděpodobné, že tady byl z velké části les. Jenomže ne takový les, jaký známe dneska. Les má mnoho podob.
Kde u nás divočinu najdeme?
Hlavně v národních parcích, tam můžeme sledovat přirozené procesy především v prvních zónách, kde lidé mohou chodit po – často četných – turistických trasách, ale kde nikdo nehospodaří. Největší území je na Šumavě, pak v Krkonoších. Divočina je ale i v řadě chráněných krajinných oblastí. A dokonce i mimo ně. Pomáhají jí vojenské újezdy, třeba Libavá je dobrý příklad území s divočinou. Kromě řady vzácných hmyzích nebo motýlích druhů, obojživelníků a plazů tady žije i orel skalní, který na Libavé před dvěma lety poprvé vyvedl mladé. To by se mimo divočinu stát nemohlo, orel potřebuje velký prostor, kde je klid, aby zahnízdil.
Co kromě orla žije v divočině?
Naskakuje mi v hlavě hlavně medvěd. Žádní medvědi u nás nezimují.
V Beskydech ale nedávno jednoho viděli.
Chodí k nám ze Slovenska, medvědi žijí na slovenské straně Karpat. Nyní se v Beskydech nepravidelně vyskytuje jeden až několik málo jedinců. To, že u nás nepřezimují, znamená, že přicházejí ze Slovenska a berou to jako své teritorium. Jenže není zde dostatek úkrytů, aby mohli přezimovat. V naší divočině ale žije asi 80 rysů. Problém je v tom, že u nás máme divočinu hodně ohraničenou. Tvoří ji sice asi 250 kilometrů čtverečních území, ale to je součet lokalit v celé republice. Jsou příliš roztříštěné.
Jak je tedy možné, že u nás vůbec žije?
Důležité jsou pro něj různé skalní vyvýšeniny, vyvrácené stromy a klid. Když to má, dokáže se srovnat i s civilizovanějším místem, třeba přejít silnici. Tam ho pak ale může srazit auto.
Jak může v civilizaci vzniknout nová divočina?
Chceme vybrat ve spolupráci s přírodovědci, lesníky i se státními úředníky místa, která jsou pro vznik divočiny vhodná. Jakmile je najdeme, budeme se bavit o velikosti třeba 20 nebo 30 kilometrů čtverečních, zastaví se v nich veškeré zásahy a nechají se být. Máme pořád tendenci uklízet les, pomáhat přírodě, vadí nám nálety, spadané stromy, cosi jako lesní nepořádek. Ten je ale strašně důležitý. Jedině tak můžeme pozorovat skutečnou přírodu. Jak si poradí s požárem? Jak s polomem? Jak s kůrovcem?
Lesáci vás asi nemají moc rádi.
Vlastně docela mají, rozhodně spolupracujeme a na řadě věcí se umíme domluvit. Neříkáme přece, že se v polovině lesů má přestat hospodařit, většina lesů bude vždy hospodářská. I pro ně je užitečné vidět, jaké procesy v přírodě probíhají přirozeně, místo teorií a laboratoře sledovat skutečný proces. Samozřejmě že to pozorování pak využijí pro zefektivnění péče o les a produkci dřeva, ale i ta k lesu patří. Někde ano, v divočině ne. Lesáci navíc umí uvažovat v jiném čase než třeba turisté. Tedy v desítkách nebo skoro stovkách let, v čase života stromů. Nezneklidňuje je, že strom, který zasadí, už jistě neporazí.
Jak je to s divočinou v okolních státech?
Třeba Německo se zavázalo mít na svém území během dohledné doby dvě procenta divočiny. Což zhruba odpovídá rozloze Plzeňského kraje.
A my?
Dnes máme 0,3 procenta, naší vizí je to zdesetinásobit na tři procenta. Každý ze sousedních států to má trochu jinak. Třeba Slovensko má divoké přírody mnohem víc než my, což je dané rázem jejich krajiny. Kromě medvědů tu žije i hodně vlků, na Slovensku se dokonce mohou za určitých podmínek střílet.
Vážně?
Ano, jde o to, že si zemědělci často stěžují, že jim vlci třeba napadli ovce. Je to všechno hodně provázané. Myslivci musí střílet přemnožené srnce nebo divočáky, protože vlivem lidských zásahů do přírody jsme přišli o velké šelmy, které by jejich počet regulovaly. V tomhle jsme třeba zajedno právě s lesáky – náš les vlky potřebuje.
A v Česku vlky máme?
Ano, i když třeba v Beskydech právě vinou legálního lovu na Slovensku dost málo. Jsou i na Šumavě. A před rokem byl prokázaný výskyt smečky také na Kokořínsku, tedy v Máchově kraji, přišli sem vlci z Německa a z Polska. Smečka má pět jedinců.
Kokořínsko, to je od hranic dost daleko, ne?
Vlci mají svoje migrační koridory a dokážou se dostat dost daleko. Němečtí vlci takhle došli třeba až do Dánska.
Jak se v divočině cítíte vy?
Pro mě je důležité vědecké hledisko, jak se les mění. Protože kouzlo je právě v té dynamice. Vidíte polom, v lese vznikne světlina, přiletí první motýli, nakladou larvy, objeví se ptáci, kteří je žerou, pak vznikne husté bylinné patro, během pár let vyrostou štíhlé stromky, když stromy vyrostou, přiletí strakapoudi a datlové. To je pro mě zajímavé. A také vzduch. A klid.
KLÁRA KUBÍČKOVÁ. A pak se vrátili orli…. Víkend dnes. 2015, č. 36, s. 12. ISSN: 1210-1168.
Comments
Leave a Comment