V novém zákoně ale chybí konkrétní termíny, kdy má být tohoto cíle v jednotlivých NP dosaženo. Chybí i minimální rozlohy divoké přírody, pod něž nesmí být území divoké přírody zmenšena. Znamená to, že i některá z dnešních nejcennějších míst národních parků by mohla ztratit ochranu. Ministr životního prostředí Richard Brabec a ředitelé parků musí proto co nejdřív  začít připravovat doplňující dokumenty, které naplní rámcový zákon konkrétním obsahem. Jsou jimi zonace a zásady péče. Ty stanoví území se zónami divoké přírody a kdy a jak se budou v budoucnu rozšiřovat, aby ochrana cenné divoké přírody nezůstala jen prázdnou politickou deklarací.

Například v NP Šumava je podle vědeckých zjištění možné vyhlásit zóny divoké přírody přibližně na polovině území už dnes [2, 3, 4]. Loňský celosvětový kongres ochrany přírody potvrdil dřívější doporučení Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN), že má-li Šumava splňovat mezinárodních kritéria pro národní parky (kategorie II dle klasifikace IUCN), musí zvětšit rozlohu území ponechaného samovolnému vývoji neprodleně na 30% plochy NP. Zároveň musí ČR stanovit závazný harmonogram pro další rozšiřování území s divočinou na nejméně polovinu rozlohy NP do roku 2030. Jasný výhled, kdy bude naplněn zákonem daný cíl NP, by měl ministr a ředitelé stanovit i v  NP Podyjí, Krkonoše a České Švýcarsko.

• Dlouhodobým cílem národních parků je ochrana divoké přírody (jádrové přírodní zóny) nejméně na 50 % jejich území.
• Jasná pravidla pro jednotlivé zóny ochrany přírody. Národní parky budou rozděleny místo dosavadních tří do čtyř zón: přírodní s divočinou; přírodě blízká, která má být v blízkém budoucnu převedena na zónu přírodní; zóna soustředěné péče o přírodu, kde se budou zásahy provádět delší dobu nebo v případě speciální péče o vzácné druhy rostlin či živočichů (například péče o cenné plochy bezlesí) i trvale; a zóna kulturní krajiny - prostor pro obce a trvalé zemědělské nebo lesní hospodaření.
• Regulace vstupu bude probíhat odděleně od zonace vymezením klidových území. Budou pouze tam, kde by neomezená možnost pohybu lidí ohrožovala zákonem chráněné zájmy (např. tetřeva hlušce nebo rašeliniště). Klidová území budou mít úhrnem menší plochu než plánovaná přírodní zóna (která by byla podle dosavadní podoby zákona mimo značené cesty celá nepřístupná), a tak bude přístupná plocha divočiny větší než dnes.
• Je zakázán rozprodej pozemků v majetku státu na celém území NP, což zčásti omezí tlak na novou výstavbu.   

• Zákon nestanovuje, kdy má být dlouhodobý cíl NP naplněn. Termín může být neustále odkládán.
• Zákon je pouze rámcový, reálná ochrana přírody v národních parcích bude stanovena až podobou zonace, zásad péče a klidových území, tedy rozhodnutími správ NP a MŽP. Například teprve při tvorbě zonace se rozhodne, jak velké bude území divoké přírody nebo zóna kulturní krajiny. Kvalitní ochrana přírody v národních parcích proto zatím není zaručena.
• V zákoně není nijak omezena možnost budoucího rozšiřování zastavěných území a zastavitelných ploch v rámci územních plánů obcí v národních parcích. Riziko nadměrné zástavby krajiny proto stále přetrvává.
• Přetrvává i napětí mezi zákonem o ochraně přírody a lesním zákonem: správy parků musí například v zóně soustředěné péče o přírodu a zóně kulturní krajiny zasahovat proti kůrovci, přitom však nesmí narušit tyto ekosystémy 
• Riziko tzv. preventivních protipožárních opatření např. v podobě údržby nepotřebných cest či budování vodních nádrží v přírodní zóně, tj. oblastech divoké přírody.

“Poslanci schválili úplný zákaz rozprodeje státních pozemků v národních parcích. Toto klíčové opatření omezí spekulace s pozemky a částečně i tlak na další zástavbu, který je dnes především na Šumavě a v Krkonoších enormní. Ani to ale nestačí k přísnější regulaci výstavby. Ministerstvo životního prostředí i správy parků musí využít všech dostupných možností, jak krajinu národních parků ochránit před nadměrnou zástavbou.”