Ladislav Zibura: ,,Neznám krásnější probuzení, než když mě sluníčko vytáhne ze spacáku.”

Jak často se na svých cestách pohybuješ v divoké přírodě? Vyhledáváš ji?

Pro mě mé cesty znamenaly vždycky cesty za lidmi. Mým cílem je poznat co nejvíce místních lidí a poznat jejich skutečný život. Takže do určité míry se těch nejdivočejších oblastí vyhýbám, protože tam nežijí lidé. Ale v podstatě jsem se do nich mnohokrát dostal.

Například letos jsem byl při cestování po Arménii a Gruzii v Náhorním Karabachu. Kvůli obrovským vzdálenostem nedávalo smysl chodit pěšky, takže jsem začal jezdit na kole a stopem a tím se mi otevřely úplně nové možnosti. Třeba tím stopem jsem se dostal do hodně divokých a odlehlých částí Náhorního Karabachu, kde je příroda naprosto nedotčená jako na Aljašce.
 
A když jsem byl v Nepálu, tak jsem šel track kolem Anapurny, kde je příroda naprosto nedotčená. Sice jsou tam nějaké plasty, ale jinak je v podstatě úplně divoká, protože tam nad těmi 3000 metry ani nejde nic vybudovat.

Vidím, že v přírodě trávíš během cesty hodně času.

Zajímavé je, že drtivá většina lidí tráví většinu svého času vevnitř – osm hodin denně spí vevnitř, osm hodin denně vevnitř pracují, nějaký čas tráví doma nad domácíma pracema, pak jdou s kamarády do hospody. Zkrátka většinu svého času tráví vevnitř.
 
A je taky zajímavé, že když člověk vyrazí na pouť, tak prakticky veškerý svůj čas stráví venku a většinu z něj v přírodě. A najednou v sobě začíná cítit takové to propojení s přírodou, které ve městě nikdy nezažil. To nejde, žejo. Tam jde na procházku se psem do parku na hodinu, ale to je málo. A když se najednou pět týdnů každý den probouzíš v přírodě, každý den tě probouzí buď první paprsky slunce, nebo tě probouzí zpěv ptáků, tak si najednou přijdeš s tou přírodou hrozně spjatá. Neznám krásnější probuzení, než když mě sluníčko vytáhne ze spacáku. Vždycky se to samo vyvine tak, že když jsem v přírodě, začnu k ní cítit ohromnou úctu.

A jaké to je, když pak přijdeš do města?

Cesty mě naučily být hodně přizpůsobivým. Mám zásadu, že se snažím žít úplně stejným životem, jako lidé v dané zemi. Třeba mám rád pivo. Ale když jsem procházel Tureckem, tak by mě tam vůbec nenapadlo pivo vyhledávat. Když Turci pijou čaj, tak přeci budu pít čaj s nima.

Když třeba strávíš dva měsíce v Nepálu, a pak odletíš na měsíc do Číny, jako jsem to udělal loni, tak ten tvůj život v Číně a v Nepálu je naprosto diametrálně odlišný. Například v Nepálu se nepije, v Číně se chlastá hodně, v Nepálu jí minimum masa, v Číně se neustále přejídají vepřovým. V Sečuanu, kde jsem byl, je všechno strašně pálivé… Naučilo mě to přizpůsobivosti.
 
Takže jsem úplně stejně přizpůsobivý, když se vrátím do města. Je to místo, kde jsem se narodil a kde umím žít. Návraty mi problém nedělají. Ale každá cesta mě nějakým způsobem ovlivní a nějakým způsobem mění můj přístup nejen k lidem, ale také k té přírodě. A už jsem v přírodě strávil tolik času, tolik nocí, že k ní mám navždycky jiný vztah. Například třídím odpad, na tohle jsem hodně háklivý. Když mě někdo vezme do bytu, tak si mimo jiné všímám i toho, jestli také třídí odpad. Takové to když tě někdo vezme do bytu, podíváš se na knihovnu, podíváš se, jak má uklizeno v koupelně, no a podíváš se, jestli třídí odpad. Podle toho spoustu poznáš. (smích)

Stalo se ti někdy, že tě divočina pořádně prověřila? Co třeba divoká zvířata?

Vždycky, to je téměř pravidlo, se setkávám s tím, že lidi hrozně přeceňují rizika, které z přírody přicházejí. Třeba vlci, to je úplný nesmysl. Vlci se lidem vyhýbají, vlci ti nemůžou ublížit. Lidé mě před tím varují jako před smrtelným nebezpečím. „Tady nemůžeš spát, tady jsou vlci.” Medvědi ok, medvědi jsou trochu průšvih, ale na druhou stranu, když člověk u sebe ve stanu nemá jídlo, případně se nenachomítne k samici s mláďaty, mělo by to být v pohodě."
 
Takže jsem od lidí vždy slyšel strašlivá varování. Hlavně v Gruzii, kde jsou přitom lidé velice tolerantní k tomu, že jim tam pobíhají hodně agresivní psi. Pastevečtí psi občas napadají a kousají lidi. Ale pozor na vlky.

A ztratil ses někdy v divočině?

Stalo se mi to několikrát. Zejména v Nepálu. Nepál je země, která nemá pořádně zpracované mapy, a já tam koupil mapu, která byla hodně nepřesná, a ještě k tomu ve špatném měřítku. Problém je, že jak jsem šel pěšky a ty vesnice jsou opravdu hodně izolované a v jedné žije třeba sto lidí, z nichž ani jeden nemluví anglicky, tak se někdy stalo, že jsem byl tak beznadějně ztracený, že jsem fakt nevěděl, kudy se vydat. Nepál je ještě zrádný v tom, že tam všichni chodí pěšky, takže jsou tam všude miliony tras od vesnice k vesnici, ale ona nevede jedna do ní a jedna z ní. Ono vede osm cest do okolních kopců.

A jednou se mi stalo, to jsem udělal velkou chybu,  že jsem na své Nokia Lumia použil mapy. Kraj rýžového pole, taková ta hrázička mezi dvěma polema, tam byl značený jako cesta. Navigovalo mě to, abych šel po tom poli, a ukazovalo mi to, že dojdu k nějakému městu. A já, úplně slepě, mapu před sebou, jsem šel a šel a cesta se zužovala, a pak jsem se tam prodíral nějakým svahem a říkal jsem si: „ještě kilometr a přijdu k městu.“
 
To jsem teda opravdu nevěděl, co dělat. Tak jsem to pak říznul podle kompasu, což v Nepálu není úplně dobré, protože jsou tam pijavice, různí hadi a tak. Pak jsem se prodíral hodně dlouho tou džunglí, a když jsem konečně vylezl na nějakou cestu, vypadal jsem asi úplně žalostně. Pamatuju si, že se mě lidi, kteří mě potkali, ptali, jestli nepotřebuju pomoct. (smích)

Takže ano, ztratil jsem se. Ale není to úplně pravidlem. Já mám málokdy konkrétní cíl, kam bych chtěl dojít. Takže pokud špatně odbočím, tak si v podstatě jen prodloužím cestu, ale není to tak, že bych byl ztracený. Beru to hodně volně.
Co se týče Nepálu, zajímalo by mě, jak himálajskou přírodu vnímají místní lidé.

Všechno v čem člověk žije, se mu po čase stane přirozeným a všedním. Já se s lidmi bavil o spoustě věcí, ale o tom, jak vnímají přírodu, ne. Ale mají ji rádi a chrání ji. Žijí tam velice udržitelným způsobem života. Některé části Nepálu jsou dost znečištěné, protože je tam problematické nakládání s odpady. Oni je pálí.
 
Ale Nepál je natolik chudý, že ti lidé nakupují málo věcí v obalech. Podle toho jsme třeba poznal, jestli jsem ve vesnici, kam občas zamíří nějaký turista, nebo jsem v turisty úplně nepoznané vesnici. Tam v obchodě třeba neměli vodu v plastové lahvi, protože to by si nikdo nekoupil. To jsou pro ně vyhozené peníze. Protože když tam mají potok, proč by si kupovali vodu v plastové lahvi. Těch odpadů oni tolik nevyprodukují. V horách zejména.
 
A rozjíždí tam ekologické projekty. Například byli znepokojení tím, že se tam musí vnášet pitná voda, čímž se spotřebuje strašné množství plastů. Tak tam postavili síť čističek vody, kde si můžeš za pár peněz stočit vodu, která je zaručeně pitná. Zkrátka když nemáš svůj filtr, tak ti dají pitnou jodizovanou vodu. A ty peníze snad používají na rozvoj místních komunit.

Takže určitě mají místní přírodu rádi. Není přeci možné žít v tak nádherných horách a nemít je rád.

Liší se v Nepálu ekologické smýšlení napříč generacemi? Všiml sis, že by se mladší lidé chovali ekologičtěji než ti starší, jako tomu bývá u nás?

Já si popravdě myslím, že tam ekologického přemýšlení zas tolik neexistuje. V Nepálu například frčí věci v malých obalech. Oni si nemůžou dovolit 200 gramů chipsů, takže si koupí 20 gramů chipsů. Nebo šampony. Oni mají šampony na jedno použití. Prostě použijí ten malý pytlíček, a pak ho hodí do potoka, ve kterém se umyli.

Na druhou stranu je těžké, to někomu mít za zlé. My jsme byli vychovaní v ekologickém duchu, ale když je někdo od dětství obklopený tím, že je normální vyhodit odpadek do přírody, tak to prostě udělá. Je to smutné, ale ekologie není v životě člověka to, co řeší jako úplně první.
 
Člověk chce, aby se najedly jeho děti, aby se najedl on, aby děti chodily do školy, aby v zimě vytopil svůj dům, aby žil na bezpečném místě. A třídění odpadů nebo to, že nevyhodí pytlík do přírody, to je komfort našeho blahobytu. Můžeme si to dovolit řešit, protože spousta věcí je za nás už vyřešená. Máme hodně peněz a nemusíme řešit existenční otázky, takže můžeme mít jako koníček ekologii. Což je super, je to hodně žádoucí, ale přesto se obávám, že v chudých zemích je to ještě běh na dlouhou trať a pro člověka, který řeší otázky vlastní existence, to asi nebude priorita. A to se jasně projevuje v Nepálu.

Jak na tom podle tebe jsou Češi? Jak bys je motivoval, aby se ekologií zabývali?

Obecně mi přijde, že jsme v Česku opatrní na nakládání s odpadky. Na to, kolik lidí tráví čas v přírodě, jsou lesy opravdu čisté. U nás je hodně neslušné vyhodit odpadek do přírody. Ve všech zemích, které jsem navštívil, to bylo mnohem horší než u nás.
Myslím, že stačí, aby lidé byli slušní. Slušnost je hodnota, která člověka intuitivně zavede ke správným rozhodnutím. Ve všech oborech lidského života. Ať už se to týká komunikace s lidmi, podnikání, chování na silnici nebo třídění odpadů. Když je člověk slušný, tak intuitivně ví, co má dělat. Vždyť přeci když je člověk slušný, tam mu jeho svědomí nedovolí, aby něco vyhodil v lese do přírody, nebo dokonce ani to, aby netřídil odpad. Vidím východisko v té slušnosti.