Pro naše praprapraprapraprababičky ale nebyli tito titáni českých lesů tak běžní. Setkaly se s nimi při sbírání borůvek, brusinek či jeřabin jen tam, kde se do nejbližší vesnice muselo přes kopec. Tedy spíš kopce. Do vlhkého a temného lesa, plného listnáčů a jedlí se začal smrk přirozeně přimíchávat až od 900 metrů nad mořem.
Tato vysokohorská turistika byla spíše nedílnou součástí shromažďování zásob na zimu než příjemnou kratochvílí. Nohy se našim předkům pletly do popadaných větví, dlouhé trávy, borůvčí, klopýtali o vyvrácené kmeny nebo kličkovali mezi nepravidelně rostlými kmeny smrků, jeřabin, jedlí a buků. Až na vrcholu je čekalo zadostiučinění krásných výhledů, plných košíků a volnějšího terénu, ve kterém už jen smrky rostly dál od sebe.
Nostalgická romantika ale není na místě. V české přírodě stále můžeme najít tyto ostrůvky divočiny. Jeden z nich je beskydský Smrk. Jeho pokladem jsou 200 až 350 let staré a unikátní porosty přírodních lesů, které dříve pokrývaly všechny beskydské svahy. Jejich dominantou jsou štíhlé koruny velikého původního beskydského smrku, který jinde na světě nenajdete.
Nenajdete ho ani na severním úbočí Smrku, které zakusilo krutost severních větrů vanoucích od Třineckých železáren. Jejich emise v kombinaci s námrazou svah prakticky oholily.
O své místo se zde musel prát i s kosodřevinou. Byla vysazována s dobrým úmyslem jako přírodní štít, který měl svah chránit proti náporům větru a nepříznivému počasí. A dařilo se jí. Až tak, že začala vytlačovat dřívější divoké porosty.
Aby se zde mohly vrátit i další druhy dřevin vytáhli ochranáři a dobrovolníci Hnutí DUHA sekery a pilky. Dají tak prostor pro borůvčí, další stromy a keříky, které jsou domovem ohrožených “prapraptáků” jako tetřev hlušec, jeřábek lesní nebo velkých šelem. Ale o nich někdy příště.
Komentáře
Přidejte komentář