Nadřízený biotop: Smrkový les
Horské smrkové lesy neboli smrčiny rostou na svazích a hřebenech hor v nadmořské výšce nad 1000 m. Jedná se o přirozené horské smrkové lesy, ve kterých je dominantní smrk ztepilý. Kromě smrku ztepilého prorůstají horské smrčiny v menší míře listnaté stromy, jako jsou javor klen, bříza bělokorá a pýřitá, buk lesní a zejména jeřáb ptačí s výraznými červenými plody.
Co mi to roste pod nohama?
Kvůli silnému zastínění půdy nenajdeme v smrkových lesech příliš mnoho bylin. Přesto právě díky nim bezpečně odlišíme smrkové lesy přirozené od kulturních. A tak se těšte při pohledu na metlušku křivolakou, třtinu chloupkatou nebo kapraď rozloženou na svažitých kamenitých sutích. Jistě vás potěší, že si zde můžete natrhat borůvku.
Zatímco byliny nemají vhodné podmínky, daří se zde mechům, které pokrývají až 90 % půdy. Dominantními druhy jsou rokytník skvělý, dvouhrotec chvostnatý a ploník ztenčený. Vyskytují se v něm také játrovky a rašeliníky.
V čem jsou horské smrčiny hodnotné u nás?
Jedním z důvodů, proč je třeba chránit rozsáhlejší území přirozených horských lesů, je výskyt vzácného tetřeva hlušce. Šumava je posledním českým útočištěm životaschopné populace tetřevů – legendárních pralesních ptáků, kteří v minulosti patřili mezi ceněné lovecké trofeje, což jejich množství v přírodě téměř fatálně poznamenalo. Tetřevům se přitom dobře daří v lesích ponechaných samovolnému vývoji s minimem rušivých vlivů člověka. Tetřev je označován jako takzvaný „deštníkový druh“. To znamená, že je ze všech druhů nejzranitelnější a tam, kde dokážeme ochránit tetřeva, přežijí i druhy ostatní.
Co je ohrožuje?
Důležitou součástí přírody horského lesa je lýkožrout smrkový, zvaný kůrovec, který napadá čerstvé polomy, staré nebo jinak oslabené smrky. Odstraňuje tak neživotaschopné jedince, kteří uvolňují místo mladým. Někdy se ovšem natolik přemnoží, že dokáže překonat i obranyschopnost zdravých smrků. Z historických dokumentů víme, že tento brouk napadl statisíce stromů. Nikdy však nezničil samotný les – ten má schopnost se vždy obnovit.
Horské smrkové lesy jsou mnohem více než kůrovcem ohroženy neuváženými těžebními zásahy. Pro obnovu smrčin a organismy, které v nich žijí (např. houby, hmyz a ptáky), jsou důležité různé formy mrtvého dřeva, které bývá zásahy většinou úplně odstraněno a vznikají holiny. Na odlesněné plochy může prudce svítit slunce, což poškozuje lesní půdu. Déšť ji zčásti odnáší pryč a zvyšuje erozi. Řada lesních druhů rostlin, živočichů, huba většina důležitých mikroorganismů na holinách nepřežije. Lesy jsou poté náchylnější k poškození větrem, námrazou, hnilobou či hmyzem. Nevykácený les s uschlými stromy ale hospodaří s vodou lépe než obnažená půda: nevysychá, účinněji zadržuje srážky a postupně uvolňuje vodu do pramenů. Mimoto tlející dřevo je důležitým zdrojem živin pro nově vznikající les i organismy. Základem přirozené obnovy je udržování různověkých porostů nebo míšení s listnatými stromy.
Horské smrčiny najdete na Šumavě, kde pokrývají například Modravské slatě nebo tvoří Trojmezenský prales, dále v Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách, na Králickém Sněžníku, v Rychlebských horách, v Hrubém Jeseníku a v Moravskoslezských Beskydech. Vzácně i v Brdách a Adršpašsko-teplických skálách. V minulosti se na některých místech kácelo, nicméně často tu lze najít 200 a místy dokonce 400 let staré stromy.
Něco pro fajnšmekry
Kdo si rád vychutnává terminologii, máme tu pro něj laskominu. Horské smrkové lesy se dělí na dva další druhy: horské třtinové smrčiny, která nesou název podle převažující byliny třtiny chloupkaté. Tyto smrčiny jsou na vlhčích a hlubších kamenitých půdách nahrazeny horskými papratkovými smrčinami, v jejichž bylinném patře dominuje papratka horská spolu s vysokými subalpínskými bylinami (např. mléčivec alpský, šťovík árónolistý, kýchavice bílá aj.)
