Rádi byste zažili něco nového a přitom byli užiteční? Hnutí DUHA láká každoročně dobrovolníky na Týdny pro krajinu (dříve Týdny pro les a divočinu), které slibují nejen leckdy tvrdou, avšak smysluplnou práci, ale také hlubší poznání české přírody s jejími krásami i problémy a zajímavou společnost podobně smýšlejících lidí. Redaktorka webu České divočiny Ester Dobiášová letos vyrazila počtvrté prolévat pot pro krajinu, co jen ji k těm Týdnům stále láká?
Sedím na travnatém polštáři a ukusuji datlovou šišku z bezobalového obchodu. Na nohách holínky zamazané od rašeliny, která mi pozvolna batikuje i pracovní rifle, zelené tričko s krátkým rukávem i podprsenku pod ním. Temně hnědou hutnou hmotu používáme na hráze. Těmi rozdělujeme umělý odvodňovací kanál na menší celky a vodu odvádíme kanálky, které vykopeme, zpět do rašeliniště, kam patří a odkud byla odvedena pryč z krajiny. Čárky v předchozí větě vynásobte deseti a máte přibližný počet kýblů rašeliny, které musí vysypat každý z nás do vody, než se vůbec začne objevovat náznak hráze. I ta si ještě sedne, naší vahou ji záměrně sešlapeme a jdeme kopat další rašelinu a nosit další kýble, dokud není hráz pevná, bytelná, aby ji neprorazily přívalové deště. Obnovené mokřadní plochy poté úspěšně zarůstají vegetací, včetně rašeliníku.
Práce, která má smysl bez slziček dojetí
Rašeliniště a mokřady mají úchvatnou schopnost zadržet vodu v krajině, podporují dosycení zásob podzemní vody v období sucha, která na nás kvůli globálnímu oteplování tíživě dopadají, a mimo to ovlivňují místní klimatické podmínky. Bohužel byl tento vzácný a fascinující biotop ze dvou třetin v minulosti narušen – jednak odvodňováním pro účely těžby anebo pasení dobytka, za druhé kvůli stavbě Železné opony a hlídkám podél této hranice, jak jsem viděla především v Černohorském močále.
Hned na úvod jsem popsala, že naším cílem je obnova rašelinišť, která bez vody zanikají a některá už bohužel zanikla. Odstraňujeme umělé odtokové kanály a svádíme vodu zpět do krajiny. Naše kroky vede správkyně NP Šumava Ivana Bufková. Ta nás mimo to provází i na celodenním výletě s odborným výkladem, na kterém s ní brodíme řeky, zapadáme po kolena do zdravého a fungujícího rašeliniště jako vystřiženého z knihy Král Šumavy, šťoucháme do měkkých bachratých mechových polštářů s fialově kvetoucím vřesem na vrchovištích, poznáváme rozmanitost ostřic a hledáme masožravou rosnatku okrouhlolistou, prodíráme se staletými, a přitom zakrslými borovicemi klečemi, bloudíme a rychle zase nalézáme cestu, jednoduše zažíváme opravdový dotek, škrábnutí i píchnutí šumavské divočiny na místech, na která bychom se bez průvodce neodvážili. Poté, co jsem viděla rašelinu rozrytou kopyty jelena, který nejspíš zmizel v hlubině rašelinného jezírka, bych si troufla tvrdit, že bychom tam možná ani nepřežili.
Týden pro divočinu jako záruka kvality
Týden pro divočinu (nyní Týden pro krajinu) na Soumarském rašeliništi je mým čtvrtým týdnem stráveným prací pro přírodu. Sedmá generace otiskla úryvek z mého deníku, který jsem si vedla (nejen) během mého prvního Týdne pro divočinu v Moravském krase, a který vystihuje společné rysy s ostatními Týdny:
Týden pro divočinu. Kůže mi voní jako lískooříškové sušenky po shrabování suché trávy na poli (hodina za hodinou, kupka za kupkou). Pro odpočinek si lehám na hladinu rybníka a poslouchám vodní hlubinu nebo se procházím chladnými rozsáhlými jeskyněmi, kde zhasínáme světýlka, abychom si prožili ten prostor, postupně rozeznávali obrysy kamenů a vnímali pramen světla proudící od východu. Vedu rozhovory o chovu ptactva, o ženách bezdomovkyních, o uprchlících, o netopýrech, včelách, dualitě, jednotě a indiánských rituálech, o vzdělávání dětí matkou doma, o pohankových plackách, ochraně přírody, vstřebávám historky o utonulých jeskynních průzkumnících. Uvažuji o lásce a monogamii, o komunikaci a poznávání cizích lidí tak, aby to nebyly pouhé „small talks“, o délce života člověka v porovnání s délkou proměn a „života“ přírody, o správnosti zásahů do divočiny, ať už je to kvůli horším dřívějším zásahům, nebo ne. Spím pod hvězdami, broukám si známé i neznámé písničky u táboráku za doprovodu kytary, to, po čem jsem dlouho toužila. Nejen to je Týden pro divočinu s Hnutím DUHA. Je to taky dřina a vyčerpání a pocit ztráty motivace při shrabování trávy pod pražícím sluncem, vyřezávání bezu a lísky ze svahu, aby jiné stromy měly prostor, živiny a světlo, odnášení posekaných keřů ze stráně, aby se tam mohly jako dřív pást ovce, oprava i bourání oplocenek ve stínu lesa a při dalších pracích. To vše protkané přednáškami, exkurzemi, jeskyněmi, nadšením našeho organizátora a našich průvodců, se zajímavými lidmi na krásném místě a snad pro dobrou věc, což energii a motivaci dodává. To je můj Týden pro divočinu v Moravském krasu.
Na žádném následujícím Týdnu nebyla konverzace s ostatními a vzájemné napojení tak hluboké, jako během toho prvního – přičítám to velkou měrou společnému vaření a táboráku, který nás každý večer lákal do houfu. V práci jsem však našla hlubší smysl právě na Šumavě, o tom jsem již psala. Navíc jsem tuto krajinu chtěla dlouho poznat. Kromě celodenního výletu zde vyrážíme každý den na kratší výlety po okolí.
Shrnutí pro nepoctivé čtenáře
Pro ty, kteří čtou pouze první a poslední odstavec: Týdny pro krajinu s Hnutí DUHA jsou obohacující snad ve všech směrech, které by mohly člověka motivovat, aby se jich zúčastnil. Kromě smysluplné práce zůstává čas na poznání okolní přírody, které díky odbornému výletu a přednáškám porozumíte – v čem je jedinečná i ohrožená. Setkáte se s lidmi různých povolání, zájmů, názorů a povah, se kterými je už jen proto zajímavé konverzovat a společně trávit čas, aniž byste se s nimi pro krátkou dobu sedmi dní a díky různorodým činnostem zavřely do ponorky. A to píše introvert. K tomu máte dobré ubytování, skvělé veganské a vegetariánské jídlo, zahrajete si nové stolní hry a odnesete si pohlednici s rysem nebo tetřevem! No neber to.
„Rašeliniště jsou magickým rozhraním mezi dvěma odlišnými světy, vodou a suchou zemí.“ (brožurka Šumavská rašeliniště Správy NP Šumava)
No dobrá, dočetli jste první odstavec, ale nikde ani zmínka, o kom to mluvím, kde jsme, co děláme a proč. Abych si vás neodehnala, utiším alespoň některé otázky. Pracujeme jako dobrovolníci pro Hnutí DUHA a Správu národního parku Šumava na Soumarském rašeliništi, pět dní během Týdne pro divočinu (nyní Týden pro krajinu). Práce je podobná jako loni v Černohorském močále o kus dál, taky s rýči a lopatami, s krumpáčem, kýbly a kolečkem, v holínkách a v rukavicích. Práce s hřejivým smyslem, pro který si mnozí z nás berou dovolenou. Věkově je naše skupinka pestrá. Někteří kolemjdoucí si myslí, že těžíme rašelinu, ale většina ví, a dokonce za to děkuje, že se podílíme na revitalizaci rašelinišť a mokřadů v projektu Správy NP Šumava, která mimo to navrací i řeky a potoky do původních koryt.Práce, která má smysl bez slziček dojetí
Rašeliniště a mokřady mají úchvatnou schopnost zadržet vodu v krajině, podporují dosycení zásob podzemní vody v období sucha, která na nás kvůli globálnímu oteplování tíživě dopadají, a mimo to ovlivňují místní klimatické podmínky. Bohužel byl tento vzácný a fascinující biotop ze dvou třetin v minulosti narušen – jednak odvodňováním pro účely těžby anebo pasení dobytka, za druhé kvůli stavbě Železné opony a hlídkám podél této hranice, jak jsem viděla především v Černohorském močále.
Hned na úvod jsem popsala, že naším cílem je obnova rašelinišť, která bez vody zanikají a některá už bohužel zanikla. Odstraňujeme umělé odtokové kanály a svádíme vodu zpět do krajiny. Naše kroky vede správkyně NP Šumava Ivana Bufková. Ta nás mimo to provází i na celodenním výletě s odborným výkladem, na kterém s ní brodíme řeky, zapadáme po kolena do zdravého a fungujícího rašeliniště jako vystřiženého z knihy Král Šumavy, šťoucháme do měkkých bachratých mechových polštářů s fialově kvetoucím vřesem na vrchovištích, poznáváme rozmanitost ostřic a hledáme masožravou rosnatku okrouhlolistou, prodíráme se staletými, a přitom zakrslými borovicemi klečemi, bloudíme a rychle zase nalézáme cestu, jednoduše zažíváme opravdový dotek, škrábnutí i píchnutí šumavské divočiny na místech, na která bychom se bez průvodce neodvážili. Poté, co jsem viděla rašelinu rozrytou kopyty jelena, který nejspíš zmizel v hlubině rašelinného jezírka, bych si troufla tvrdit, že bychom tam možná ani nepřežili.
Správkyně NP Šumava Ivana Bufková ukazuje účastníkům Týdne pro divočinu 2017, jak dokáže rašeliník zadržet vodu. Foto © Ester Dobiášová
Týden pro divočinu jako záruka kvality
Týden pro divočinu (nyní Týden pro krajinu) na Soumarském rašeliništi je mým čtvrtým týdnem stráveným prací pro přírodu. Sedmá generace otiskla úryvek z mého deníku, který jsem si vedla (nejen) během mého prvního Týdne pro divočinu v Moravském krase, a který vystihuje společné rysy s ostatními Týdny:
Týden pro divočinu. Kůže mi voní jako lískooříškové sušenky po shrabování suché trávy na poli (hodina za hodinou, kupka za kupkou). Pro odpočinek si lehám na hladinu rybníka a poslouchám vodní hlubinu nebo se procházím chladnými rozsáhlými jeskyněmi, kde zhasínáme světýlka, abychom si prožili ten prostor, postupně rozeznávali obrysy kamenů a vnímali pramen světla proudící od východu. Vedu rozhovory o chovu ptactva, o ženách bezdomovkyních, o uprchlících, o netopýrech, včelách, dualitě, jednotě a indiánských rituálech, o vzdělávání dětí matkou doma, o pohankových plackách, ochraně přírody, vstřebávám historky o utonulých jeskynních průzkumnících. Uvažuji o lásce a monogamii, o komunikaci a poznávání cizích lidí tak, aby to nebyly pouhé „small talks“, o délce života člověka v porovnání s délkou proměn a „života“ přírody, o správnosti zásahů do divočiny, ať už je to kvůli horším dřívějším zásahům, nebo ne. Spím pod hvězdami, broukám si známé i neznámé písničky u táboráku za doprovodu kytary, to, po čem jsem dlouho toužila. Nejen to je Týden pro divočinu s Hnutím DUHA. Je to taky dřina a vyčerpání a pocit ztráty motivace při shrabování trávy pod pražícím sluncem, vyřezávání bezu a lísky ze svahu, aby jiné stromy měly prostor, živiny a světlo, odnášení posekaných keřů ze stráně, aby se tam mohly jako dřív pást ovce, oprava i bourání oplocenek ve stínu lesa a při dalších pracích. To vše protkané přednáškami, exkurzemi, jeskyněmi, nadšením našeho organizátora a našich průvodců, se zajímavými lidmi na krásném místě a snad pro dobrou věc, což energii a motivaci dodává. To je můj Týden pro divočinu v Moravském krasu.
Na žádném následujícím Týdnu nebyla konverzace s ostatními a vzájemné napojení tak hluboké, jako během toho prvního – přičítám to velkou měrou společnému vaření a táboráku, který nás každý večer lákal do houfu. V práci jsem však našla hlubší smysl právě na Šumavě, o tom jsem již psala. Navíc jsem tuto krajinu chtěla dlouho poznat. Kromě celodenního výletu zde vyrážíme každý den na kratší výlety po okolí.
Shrnutí pro nepoctivé čtenáře
Pro ty, kteří čtou pouze první a poslední odstavec: Týdny pro krajinu s Hnutí DUHA jsou obohacující snad ve všech směrech, které by mohly člověka motivovat, aby se jich zúčastnil. Kromě smysluplné práce zůstává čas na poznání okolní přírody, které díky odbornému výletu a přednáškám porozumíte – v čem je jedinečná i ohrožená. Setkáte se s lidmi různých povolání, zájmů, názorů a povah, se kterými je už jen proto zajímavé konverzovat a společně trávit čas, aniž byste se s nimi pro krátkou dobu sedmi dní a díky různorodým činnostem zavřely do ponorky. A to píše introvert. K tomu máte dobré ubytování, skvělé veganské a vegetariánské jídlo, zahrajete si nové stolní hry a odnesete si pohlednici s rysem nebo tetřevem! No neber to.
