Kdo se bojí, nesmí do lesa – válka s mloky | Česká divočina

Mlok skvrnitý oklamal i myslitele Leonarda da Vinciho. “Neživí se ničím než ohněm, v němž neustále obnovuje svou šupinatou kůži,“ napsal. Možná proto, že náš největší ocasatý obojživelník díky žlutým a oranžovým skvrnám na temně černé lesklé kůži připomíná rozžhavené, zuhelnatělé dřevo.

Jeho “rozhašené” pověsti určitě nepřidal ani jeho jed samandarin, který v očích a na sliznicích pekelně pálí. Pokud tedy mluvíme o člověku. Menším nepřátelům jed způsobí obtíže s dýcháním, křeče i srdeční zástavu. Díky těmto “super schopnostem” nemá mlok žádného přirozeného nepřítele. Pokud tedy nemluvíme o člověku.

U nás jsme mu nechali místo prakticky jen na stránkách bestiářů. Mlok se člověku dokázal vzepřít jen v Čapkově románu. V přírodě je tomu jinak. Umělé smrkové monokultury, doprava a chemické znečištění z něj udělaly silně ohrožený druh.Pokud ho chcete spatřit na vlastní oči, nakoukejte do starých knih ale zajeďte si do Pekla. Samozřejmě toho Libavského.
 

Komentáře

Přidejte komentář