Český les

Posláním je uchování a obnova jejího přírodního prostředí, zejména ekosystémů, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, a zachování typického charakteru krajiny. Nachází se tu také sedm evropsky významných lokalit: Na požárech, Pavlova Huť, Kateřinský a nivní potok, Radbuza – Nový Dvůr – Pila, Haltravský hřeben, Niva Nemanického potoka a Čerchovský les.

Z historie

Celá oblast je silně poznamenána historickým vývojem. V minulosti tu došlo k násilnému odsunu původního obyvatelstva a naprostému uzavření značné části hraničního pásma lidem. Rozlehlé území bylo v letech 1949 – 1990 zakázanou zónou, a proto se tu zachovala krajina opravdu málo porušená lidskou činností. Tajemnou atmosféru tak dokreslují zaniklé vesnice, kde se ujímá hlavního slova divoká příroda. Během pouhých 50 let se tu stačil obnovit takřka přirozený suťový les s převahou jasanu a javoru. Navíc díky druhotnému obohacení stanoviště vápníkem z pojiva rozbořených zdí jsou tyto leckdy i druhově bohatší než srovnatelné přirozené porosty.

Jaká zvířata tady potkám?

V místních lesích pralesovitého typu žijí vzácní ptáci jako například lejsek černohlavý, datlík tříprstý nebo kulíšek nejmenší. Z obojživelníků bychom zde našli mnoho ohrožených druhů. Z plazů je tu doma ještěrka obecná, užovka obojková nebo zmije obecná.

Vyskytuje se tu jedna z nejpočetnější populací bobra evropského, která přesahuje sto jedinců.

Poklad Českého lesa

Pro severní část Českého lesa jsou charakteristická vrchovištní rašeliniště s borovicí blatkou a svébytnou rašeliništní květenou. Zachovalá luční společenstva tvoří podmáčené až zrašelinělé louky s výskytem chráněných a vzácných druhů rostlin a rozsáhlými nivními lady. Roste tu např. kapraď rozložená, bika chlupatá, šťavel kyselý, svízel vonný, bažanka vytrvalá nebo kyčelnice devítilistá. Vaše oči rozhodně potěší motýli, kterých tu létá celá řada včetně velmi vzácného batolce červeného. Nejhodnotnější jsou ovšem lesní porosty, jejichž druhová, prostorová a věková struktura odpovídá těm (nebo se alespoň blíží) původním. Jde o fragmenty bučin Českého lesa, které se zachovaly na nejhůře přístupných místech, tedy na sutích, svazích a hřebenech, nebo naopak o smrčiny (s olší nebo borovicí) na rašelinných a podmáčených půdách.