Každé zvíře má svůj způsob komunikace. O čem a jak si povídají zvířata v lese?
Ptačí sněm
První, co uslyšíme, když vstoupíme do lesa, bude nejspíš ptačí zpěv. O čem si asi ti opeřenci tak hlasitě povídají? Především na jaře je to samé „Moje! Moje!“, jak nám přeložil Peter Wohlleben v knize Slyšíš, jak mluví stromy?. To slyšíte ptačí samečky, kteří si právě zabrali určitý revír. Zároveň na sebe upozorňují samičky: čím hlasitěji a vytrvaleji sameček zpívá, tím má větší šanci u samiček zabodovat. Datel na to jde trošku jinak. Svůj revír si označuje bubnováním do suché větve. „Skutečnou vlastní řečí mluví krkavci. Vědci už objevili zhruba 80 různých signálů. Tihle velcí černí ptáci si dávají dokonce i jména a vzájemně je znají.“ (1)
Cítím, cítím šelmovinu
Rysové mívají obrovské revíry, jejichž součástí je přirozeně jak kulturní krajina, tak divočejší lesy. Na svoji přítomnost ostatní neupozorňují zvukovými signály, ale pachem (to stejné dělá mimochodem i kočka divoká). Tím jednak ostatní varují: „Hele, tohle je můj revír“, ale také nabádají k obezřetnosti. A koho? Tak třeba srny, které mají s oblibou na svém jídelníčku. Jakmile srna jejich pach ucítí, ví, že by se měla mít na pozoru.
Také vlci si svá teritoria vytyčují pachovými značkami, ale především koncem léta a začátkem podzimu naše bubínky rozechvívá i typické vlčí vytí, kterým mimo jiné zvou k lovu i mladší nezkušené vlky. Vlci rádi vyjí společně, a když jeden začne, ostatní členové smečky se k němu přidají. Vlci se dokáží dorozumívat také pomocí jemných gest tlamy, uší a očí. Také postavení ocasu nebo chování celého těla může sdělit řadu informací.
Pachové stopy jsou důležité nejen pro velké šelmy, ale třeba i pro sympatického zavalitého jezevce, „strýce", jak se mu říká. Rodinný život je pro něj obzvlášť důležitý. Pachové stopy mu pomáhají rozeznávat jednotlivé členy své rodiny, partnery v době páření, ale také jimi ohraničuje své teritorium a označuje jím místa, kam se chodí často nabaštit.
Neštěká jen pes
Když už byla řeč o srnách, jak ty si vlastně povídají? Signály mají různé, jeden z nich například připomíná hluboký psí štěkot. To srna zpozorovala nějaké nebezpečí, třeba velkou šelmu, o kterém dává hned vědět ostatním, aby měli uši i oči na šťopkách. Možná jste v lese zaslechli také vysoký a trošku chraptivý štěkot lišek. Není se co divit, lišky jsou se psy příbuzné.
A kdo je v celém království ten nejhlasitější?
Podobně jako ptáci na jaře křičí své „Moje!“, tak i jeleni o sobě v době říje dávají pěkně nahlas vědět. Někdy z toho až ochraptí „a zároveň předvádí laním, jací úžasní chlapíci jejich ženiši jsou. Pro samé povykování se jeleni téměř ani nenažerou, takže váha jde jaksepatří dolů.“ (2) Jejich námluvám se říká „troubení“.
Poznámky:
Velkou inspirací pro tento článek byla kniha Slyšíš, jak mluví stromy? od Petera Wohllebena, autora knihy Tajný život stromů, jejíž recenzi jste už možná četli, nebo Citový život zvířat.
(1) Slyšíš, jak mluví stromy?: co všechno můžeš objevit v lese. Brno: Kazda, 2017, s. 35. ISBN 9788090681941.
(2) Tamtéž, s. 37
První, co uslyšíme, když vstoupíme do lesa, bude nejspíš ptačí zpěv. O čem si asi ti opeřenci tak hlasitě povídají? Především na jaře je to samé „Moje! Moje!“, jak nám přeložil Peter Wohlleben v knize Slyšíš, jak mluví stromy?. To slyšíte ptačí samečky, kteří si právě zabrali určitý revír. Zároveň na sebe upozorňují samičky: čím hlasitěji a vytrvaleji sameček zpívá, tím má větší šanci u samiček zabodovat. Datel na to jde trošku jinak. Svůj revír si označuje bubnováním do suché větve. „Skutečnou vlastní řečí mluví krkavci. Vědci už objevili zhruba 80 různých signálů. Tihle velcí černí ptáci si dávají dokonce i jména a vzájemně je znají.“ (1)
Cítím, cítím šelmovinu
Rysové mívají obrovské revíry, jejichž součástí je přirozeně jak kulturní krajina, tak divočejší lesy. Na svoji přítomnost ostatní neupozorňují zvukovými signály, ale pachem (to stejné dělá mimochodem i kočka divoká). Tím jednak ostatní varují: „Hele, tohle je můj revír“, ale také nabádají k obezřetnosti. A koho? Tak třeba srny, které mají s oblibou na svém jídelníčku. Jakmile srna jejich pach ucítí, ví, že by se měla mít na pozoru.
© Foto: Karel Brož
Pachové stopy jsou důležité nejen pro velké šelmy, ale třeba i pro sympatického zavalitého jezevce, „strýce", jak se mu říká. Rodinný život je pro něj obzvlášť důležitý. Pachové stopy mu pomáhají rozeznávat jednotlivé členy své rodiny, partnery v době páření, ale také jimi ohraničuje své teritorium a označuje jím místa, kam se chodí často nabaštit.
Neštěká jen pes
Když už byla řeč o srnách, jak ty si vlastně povídají? Signály mají různé, jeden z nich například připomíná hluboký psí štěkot. To srna zpozorovala nějaké nebezpečí, třeba velkou šelmu, o kterém dává hned vědět ostatním, aby měli uši i oči na šťopkách. Možná jste v lese zaslechli také vysoký a trošku chraptivý štěkot lišek. Není se co divit, lišky jsou se psy příbuzné.
Prasečí rodinka
Divoká prasata jsou rodinné typy. Ráda se tulí, ráda si spolu zachrochtají. To znamená, že se cítí dobře. Jakmile je však něco vyděsí nebo se rozzuří, začnou kvičet. A nejspíš nikdo by si nepřál slyšet hlasité a výstražné klapání jejich klů, když se připravují k boji.
Divoká prasata jsou rodinné typy. Ráda se tulí, ráda si spolu zachrochtají. To znamená, že se cítí dobře. Jakmile je však něco vyděsí nebo se rozzuří, začnou kvičet. A nejspíš nikdo by si nepřál slyšet hlasité a výstražné klapání jejich klů, když se připravují k boji.
A kdo je v celém království ten nejhlasitější?
Podobně jako ptáci na jaře křičí své „Moje!“, tak i jeleni o sobě v době říje dávají pěkně nahlas vědět. Někdy z toho až ochraptí „a zároveň předvádí laním, jací úžasní chlapíci jejich ženiši jsou. Pro samé povykování se jeleni téměř ani nenažerou, takže váha jde jaksepatří dolů.“ (2) Jejich námluvám se říká „troubení“.
Poznámky:
Velkou inspirací pro tento článek byla kniha Slyšíš, jak mluví stromy? od Petera Wohllebena, autora knihy Tajný život stromů, jejíž recenzi jste už možná četli, nebo Citový život zvířat.
(1) Slyšíš, jak mluví stromy?: co všechno můžeš objevit v lese. Brno: Kazda, 2017, s. 35. ISBN 9788090681941.
(2) Tamtéž, s. 37
